Svatba a pohřeb

Stále tou samou temnou chodbou,
tudy každý den procházím,
v dlouhých bílých šatech se špatnou náladou,
jdu z temnot, odkud pocházím.

Kdy už to skončí,
kdy tvoje oči na zdech vidět přestanu?!
Až sebevrah stojící na mostě skočí,
a naposled vydechne za stenu,
pak teprve se probudím,
pak teprve klidu dojdu,
do té doby ale...
s myšlenkou na tebe se potrápím,
možná i steskem pojdu.

Vždyť co den bez tebe,
to den bez slunce,
to den bez nebe,
pustý den, co nebere konce...

V bílých šatech odbíhám,
jsou tak prosté, svatební,
v chladu a mrazu se komíhám,
vše kolem mě zkamení.

Už blížím se k tomu bodu,
k bodu, který mi klid slibuje,
v dálce vidím třpytící se vodu, avšak...
sliby jsou u konce, nedaleko sám kat sekyru na mě kuje.

Ptám se: „Kde to stojím?“
Odpovídá: „ Na hřbitově, zde je tvým dnům konec.“
V duchu doufám, že snad jen spím, ale...
Hlava na špalku, sekyra vzduchem sviští a pak zazvoní ten pomyslný zvonec.

To mám za ten krásný, ale tolik naivní cit,
teď již nemůžu nikdy být,
jelikož jsem mrtvá a nade mnou hromada hlíny leží.
Zapomněls už? Život přesto dál běží...