Podívat se do očí

… otevřela dveře.
„Co tu zase chceš,
kolikrát jsem ti říkala,
že nejsem zvědavá na ten tvůj pláč.“

/… šum tlumených slov … /

„Tu kytku dej do žluté vázy,
jo je pěkná,
jistě ti na ni přidala tvá matka.
Neboj, strhne ti to z kapesného.
Kde vůbec je?
Předpokládám, že stojí před barákem,
s tím parchantem,
jo vím, že je to taky můj syn.
Já jen porodila.
To bylo radosti,
máme syna, máme syna.

/ … šum tlumených slov … /

„Proč, proč si mi zatajil, že nikdy nebude můj,
ale jen tvé matky.
Stejně je divné, že ses na něj vůbec zmohl.“

/ … šum tlumených slov … /

„Mlč prosím tě a jdi mi udělat kafe,
dvě kostky, ten cukr je můj
nešetři.
Dělej, nemám moc času,
ještě se převleču a jdu do práce.
Nečum tak,
úchyle.
/Mazlivě/ …chceš si na mne sáhnout, viď?
Tak co, mám být jeptiška, zdravotní sestřička, školačka
nebo tvá maminka, která ti nabacá?
Řekni králíčku, do které zlobivé holčičky strčíš hůlčičku…?
Jo, králík si vždy byl,
pár vteřin a …
I přitom šukání jsi byl zbabělec,
vždy zezadu,
tak moc ses styděl a bál podívat mi do očí … ubožáku.“

Rána vedená brutální silou stodvacetikilového chlapa
ji uspala. /Na vždy/
Bezvládné tělo hodil na postel.
Konečně se jí díval do očí
a broukal při tom útržek nějaké písničky.
„ … tak dej mi touhu, dej mi tělo, dej mi rozkoš.
Dám ti bolest, nepospíchej,
pěkně si to užívej …“
Třiasedmdesát bodných a řezných ran už necítila.
A on?
On dál se propadal ke dnu svého ponížení.