Bloudit životem dál - přeje nám to osud?

Ten spalující pocit hořkosti a smutku mě ovládá,
proč jen láska někdy tak krutá musí být?
Stále si s námi všemi v klidu pohrává,
nemám o tom všem radši jen snít?

Nevím, jestli se pocity mé dají popsat tak, jak cítím je,
vše zváštní oblkopuje mě pomalu a stahuje dolů,
mé srdce velmi nahlas z toho bije,
jak když najdete kožich plný molů.

Moli kožich rozežírají pomalu, jako hřích mé srdce,
co jen člověk proti krásné touze a vášni dělat má?
Nač se bránit a pak jen naříkat, jak když kamenem uhodí tě prudce?
těžko říct, co je pro nás oba touha klamná?

Je to však pouze touha a chtíč?
Či je to láska, která se zjevila a vkrádá se nám do duší?
Mám si hodit korunou nebo jen tak zahodit do dáli míč?
Kdo nám to vše šeptá do našich uší?

Ne, nemohu přeci svádět to na jiné,
musíme držet spolu a čekat, až přijde ten hlavní soud.
Jen nevím jak mé srdce jediné,
tohle vše zvládne dál, snad se ze mě nestane jen pouhý bloud.