Srdce vyhrává...

Já chtěl bych na tvé kůži zříti
odlesky luny, záři hvězd,
já chtěl bych vlahým větrem býti
a tvoji vůni dálkám nést.

Já shlídl jsem se v ladných vlnách
jak v kráse něžných boků tvých,
jak v tajemstvích, kterých jsi plná,
v tvých tmavých očích zářivých.

Jsi jako démant na dně moře -
- překrásná, vzácná jako sen,
jsi jako smrti staré hoře
jež zaplaší až smutný den.

Jsi dávná touha srdce mého,
krásná jak růže v poledni,
jsi lékem srdce zraněného;
mizíš však, než se rozední.

Jsi stínem, mizíš spolu s nocí,
vždy ráno mě tu necháš stát
a utápět se v slaných tocích,
na hrdinu si klamně hrát.

Na hrdinu, jenž srdce nemá
a netíží ho láska, cit.
Však bez lásky jsou ústa němá
když neumějí vyslovit

těch pár slov krásy. Tak ti šeptám
ač jsi jen stínem v dálavách
že rozumu se na nic neptám
a srdce - srdce vyhrává...