Příběh obyčejného srdce

Kdesi,
daleko od vás,
žil mladý snílek.
Velké plány měl,
poezii miloval
a psát ji vždycky chtěl.
Však telentu na něj nezbylo.

Ale i tak to zkusil,
své pocity napsal v rým.
Když psal,
mizel z jeho srdce smutek
a mizel i splín.

Když se zamiloval,
o krásné dívce snil.
Měl ji moc rád,
ale osud byl proti
a nejen osud.

Skvělý kamarád však nic víc,
když ty slova slyšel,
všechny sny byli pryč.
Nevěděl kudy kam,
nevěděl co bude dál.

Ten blázen věřil v osud,
spravedlnost vesmíru.
Věřil,
že každý osud je ušitý na míru.
Ale krutě se mýlil.

Osud je jen výmluva,
osud je jen náhoda.
Nic není dáno
a už vůbec ne na míru.
A jemu není přáno,
být šťastný v tomhle vesmíru.

On tu slečnu moc rád má,
ale je jen kamarád.
Nikdy nebude se šťastný
smysl života
už se mu pomali vytrácí.

Ikdyž se zdá,
že je brzy,
že vše se zpraví,
už dávo odešel.
Pryč je rozum zdravý.

Sbohem teď chce dát,
své lásce,
smyslu svého života.
Na oltář pokládá křídla svá.
Své verše na oltář z růžových oblázků,
na oltář z mozaiky barevných obrázků,
na ten oltář svou duši připoutá.

Tělo bez duše,
křehké to stvoření.
Teď už jen suše,
biflovat vědění.

Život bez smyslu,
žít dál bude.
Bez smyslu ....
...životem pujde.

Nepovažuju to za hotové, ale nechci to dokončit, některé věci je lepší zavrhnout a nechat čas ať je zasype do zapomění. Jinak všem uživatelům serveru přeji hodně štěstí a krásy ve vašich životech. Dřív byla poezie hvězdou, ktera svítila, ikdyž i naděje byla ztracena, ale proč psat něco teď ?