...::: Co cítil dnes :::...

Žulové víko na hrob padá,
slzy máčí jemný šat.
Stojí tiše dívka mladá,
přišla sbohem své lásce dát.
Slunce už zapadá,
ale to nevidí,
to není náhoda,
že už nic necítí.
Na dně duše,
krčí se naděje.
Dnes už nezpívá,
dnes už se nesměje.
Tiše si zoufá,
že bolístku v srdci má.
V zázrak doufá,
ta krása niterná.
Plamínek lásky pomali slábne,
niterní krása postupně vadne.
Uplakané oči,
ve tváři zdrcené.
Pořád jen brečí,
touží
po lásce ztracené.
Ve tváři - znak bolesti
bylo to strašlivé neštěstí.
Tak jako každá smrt je.
Tentokrát,
bylo podivné,
že umřel mladý muž,
nehoda to nebyla,
byla to vražda.
To potvrdí vám
duše každá.
Zabila ho pomali,
mučidla ho týrala.
Vše sledovala z povzdálí
ani se mu nesmála.
Snad s ním cítila,
snad to její chyba nebyla,
snad přestat s tím chtěla,
možná odvahu neměla,
kdo ví?
Jen ona...
Ona samotná