Smuténková básnička

Když už tě nebaví svět,
smutně jen hledíš z okna ven,
zdá se ti o něm smutný sen,
co znamená pro tebe konec světa
a víš...

Víš, že ho už nikdy nespatříš...
Nikdy neuslyšíš jeho smích,
nikdy už jeho úsměv tobě nepatří,
nikdy nebude s tebou,
nebude prostě existovat jen a jen pro tebe...

Nebude si s tebou povídat,
nikdy už tě nebude milovat...
Nenechá ti na záznamníku vzkaz,
kdy budete mít další sraz...

Nikdy už tě nepohladí,
nikdy už ti neporadí,
nikdy už tě nepolíbí,
nikdy, nikdy už nesplní to, co slíbil...

Nikdy se s ním nezasměješ,
nezáleží mu na tobě,
a záleželo někdy snad?
Říkal: Mám tě rád!
Ale myslel to skutečně tak?

Tak, jak si milenci lásku vyznávají,
tak jak jen milenci lásku umět dávat znají...
Tak, jak jen milenci milují,
tak jak jen pro sebe milenci žijí...

Pročs musels mi lásku dávat dřív,
teď už však ne,
mohl sis jí nechat,
sám se láskou kochat...

Mohl sis ji nechat,
a mě s ní nemámit..
Mě, co tě milovala,
a všeho pro tebe se vzdala...