Za soumraku

Za soumraku v útrobách mých
przníš touhou naději
lásek nikdy nepoznaných
(„Chceš bohyni mít raději?“)

Jestě cítím tvoji vůni
a dotyky tvé (už) nechci znát,
snad plevelu v nebeské tůni
slavík touží zazpívat.

Zima zdá se pořád větší,
ač slunce budí nový den,
Och, vždyť polibek tvůj sebelepší
již není chtíčem proboden

Je mi to líto, milovníku
vpravdě ženských předností,
Rci:
„Dám raděj sešlým bojovníkům,
než beznadějné známosti!“

Bojím se, sličný bojovníku
bojím se, ač něžný jsi,
bojím se v srdce vrazit dýku,
bojím se lásku vyprosit.

(Jak trapné)

Slzy mě objímají,
jen žal chce tělo rozklepat
a v noci již ledy neroztají
a v mrazu šeptám:
„Bylo lepší

tě nikdy

nikdy

nepotkat.“