1.7.2001

Poslouchej, človíčku!
... je hloupé o tom psát.
Sny jsou tu nakrátko ...
A s ránem navždy zmizí.

Poslouchej, človíčku-
snad ještě hloupější je milovat!
Milovat někoho,
jemuž jsou Tvoje city cizí.

Řekni mi, človíčku!
Kdo z nás a víc se v té hlouposti topí?
A který z nás má právo rady rozdávat?
Jsme oba stejní, nebo tolik jiní?
A jakou víru- učili nás znát?

Probuď se, človíčku!
Čím pomohou Ti Tvoje prázdná slova.
Zkus aspoň na chvíli-
se všech svých hříchů vzdát.

Přemýšlej, človíčku!
Co v životě má ještě větší cenu,
co romantikům křídla rozdává,
co zákonem je svatým a přesto obyčejným,
co z prostých veršů- báseň poskládá.

Už chápeš, človíčku?
To není prestiž a jmění, či jméno,
nejsou to intriky, lži ani zášť.
Víš, je to tak čisté- a bez chyby je to!
A bývá to ukryto, tak hluboko v nás.

Čteš ještě, človíčku?
Pak možná vše chápeš. (A jestli rozumíš, pak doufám, že rád.)
Pletu se? Nevadí. I plést se- je lidské!
Vždyť zkouším bojovat.
Ten boj mohu vzdát.

Milovat, človíčku,
bez lží a nesplněných slibů,
milovat ze srdce a upřímně a rád,
to není hloupé, tím neděláš chybu.
Milovat človíčku
to je v každém z nás.