Prosím, čti...

Nakolik lze litovat, nežli člověk přeteče?
Proč jen jsem si neřekl dřív : vzpamatuj se člověče?
Nešlo jinak dokázat, že Ji jedinou miluji?
Šlo, jen já to nedělal, a teď toho lituji..
Tolik slz padlo, s křížkem po funuse,
promáčený polštář, ale sucho v puse,
stačilo být upřímný, zachovat se správně,
nedělat, že nevěřím, že navždy v srdci má mě..
Byl jsem Její vše, střed Jejího vesmíru,
jen pro sebe stvořeni, navzájem sobě na míru,
ale nedával jsem najevo, že o tom všem vím
a teď hořce lituji, a o Jejím návratu sním.
Nechci žádný polibek, ani odpuštění, /*protože to nejde odpustit */
pořád žiji v naději, že příští ráno změní
vše co já jsem pokazil, a že se vše vrátí
do bodu, kdy mohli jsme se spolu smáti, /* už ne plakat, jako v té písni(Tráva) od Kryla */
předtím než jsem udělal tu obrovskou chybu
že nebylo na mě vidět jak moc věřím Jejím slibům,
že žárlil jsem na chvíle kdy nebyla se mnou
a nevěděl jsem, že má slova naši lásku přetnou...

Nevím proč jsem dělal to, co jsem dělal..znamenala jsi pro mne víc než kdokoli jiný, a já dělal že nevidím co pro tebe znamenám já..ale věděl jsem to. Vždy když jsem se ti podíval do očí, vždy když ses na mne usmála, i z Tvého hlasu, když jsi mne oslovila, čišela láska....jak bych mohl pochybovat?