Stála tam...

Stála tam, čistá a nevinná,
květy lilií vpletené do vlasů.
Jak čerstvý sníh spadaný do klína,
jak bílí motýli uprostřed klasů.

Stála tam, třásla se zimou,
bělostné perutě složené na zádech.
Nikdy jsem neviděl takovou jinou,
srdce jí tlouklo, já nevzmohl se na nádech.

Stála tam a já cítil se nesvůj.
Nevím proč, vždyť viděl jsem anděla.
Řekl si: „Klekni si, tak sakra nestůj!“
Ona však k dotekům, polibkům sváděla.

Stála tam jen jak jí Bůh stvořil.
Krok za krokem blížil jsem se k ní.
Do její dlaně pak ruku svou vložil.
Mé srdce, má duše mysleli, že sní.

Stála tam, už netřásla se zimou.
Hřál jsem jí v náručí a něžně objímal.
V životě nebudu chtít žádnou jinou,
které bych lásku svou tak krásně vyzpíval.