Chabý pokus o vyjádření pocitů pomocí poezie

Kdykoliv vidím tu krásu v očích Tvých,
hlouběji do hrudi kudla se noří,
avšak v nocích se slzami probdělých
cítím jen plamen, co v srdci mém hoří.

Má ůsta nemůžou hlásku vydati,
není to tím, že duše by nechtěla.
A proto, Světe, otázku kladu ti:
Kdo schopen slova v blízkosti anděla?

Už úplně chybí mi soustředění,
protože v mysli mé mám pouze tebe,
a tak Já ztrácím se ve věčném bdění
jak poutníče, co hledá v pekle nebe.

Jediná otázka hlavou mi vrtá:
Co opravdu může ti nabidnouti
ta osoba ve slovech nezběhnutá?
Jen čistě city, co srdce jí kroutí...

Konečně poznal jsem jaká je láska:
Nehynoucí bolest, jež život mění.
Pro mne je bičem, jenž duši mou práská
a z života dělá mi utrpení.

Avšak stále neumíra naděje,
že skutečnost stane se z mého snění,
že v té temnotě místečko světlé je,
a že v radost změní se utrpení.

Jak zjistil jsem, tak slovy nedokáži
ani nastínit všechny mé pocity
možná to nejde, však znovu se táži:
Co když to lze a Já bohem odbitý ?