Otázka dvou světů

Viděl jsi mé svědomí, jako kusy hlíny,
ze studu se zachumlám celá do peřiny.
Nikdy snad nepochopím, co se se mnou děje?
Rozum se mi zastavil. Kam můj život spěje?
Drahý můj, ty jediný, plný pochopení,
špatné spálíš na popel, učíš odpuštění.
Nepočítám jako dřív hříchy pochybností,
duše čeká na to jen, až se lásky zhostí.
Ne jak dříve, sobecky, jako orel letí,
nemyslím už na zítřek, či sladkost tvých objetí.
Srdce bije s každým tvým vysloveným jménem,
tělo křičí závratí. Do čeho se ženem?
Znavená teď uléhám u vchodu na prahu.
Odkládám i naději, opouštím svou snahu.
Možná jednou pochopím, co jsi mi chtěl říci.
Svoji lásku odevzdáš sivé holubici.
Bílá se už ztratila v nitru světa špíny.
Uléhám teď do tebe, světla, tmy, hlubiny.