Andersenova pohádka

V každé sněhové vločce,
horká láska, která zebe.
Hořká pravda z pomeranče chutná sladce,
pořád, stále, navždy .. Miluji Tebe.

Bílá tužka píšící růžová slova,
smutná hudba vyjadřující radost.
Cítění neexistující vůně na polštáři znova,
cit, prý láska, ohlodán na kost.

Odtrhl křídla krásnému anděli,
snad sám věřil svým lžím.
Vtipný, klidný, vůbec né nesmělý,
neustále být jenom s ním.

Jak černá křída, co drolí se v pěsti,
tak zacházel jsi s mým srdcem.
Zprvu jsem si myslela, že poznala jsem štěstí,
skončilo to jako Andersenova pohádka – se smutným koncem.