Město

Město je obejmuto dlaněmi - mými dlaněmi
a někde za nimi
vztahuje své větve k modlitbám:
město se klaní tmám
a na pobřeží racek smutně vzdych:
je slyšet nářek v nich!

Nářek, neštěstí, litování...
Větve se sklánějí, k uzoufání
jsou obtíženy tmou ve městě - městě mém!
V tom strašně malém koutku duše žalostném!

Studí mě ruce - to srdce města z ledu
tam někde vpředu
pomalu buší tepem svých duší -
- toho milionu odsouzených srdcí
jež - hladová jak vlci -
- pořád jen touží... tou-ží... t o u ž í...

Stíny se dlouží na dně louží
a dneska matka jenom velmi zkrátka
popřeje dětem krásnou dobrou noc
a pomodlí se o pomoc:
ať město zabalí je do peřin...
Já ale nevěřím!

Město je chladné - ach město, kolébko, domove!
Já tebe v dlaních - ty mě v svých stínech zachovej!