Socha z mramoru

Otočená ke mě zády,
proč pláčeš nefrite?
Stojím přece tady!
Kam šla? Nevíte?

Hej!
Tak sakra!
NEVÍTE?!

Jenom já a šedá socha,
uprostřed bílého pokoje,
poezie v ní ni trocha,
žena nahá ve stoje.

PROČ JE BEZ ZBROJE?!
Vždyť se rozbije!
...
já jí rozbiju... mohl bych...
A kde pořád kurva je?

Co tu tak stojíš?!
Kde je má láska?
Nedělej že to nevíš!
Nárazem mramor praská.

CO?
JAK?
PROČ?
Ta kamená hlava!
To je přeci tvůj obličej!

Promiň slepci slepé oči!
do ticha zní krátké ámen,
všude krev a zem se točí,
já z člověka stvořil kámen!

To ty roky vedle tebe!
vzali mi veškerou inspiraci,
nejdřív peklo potom nebe,
a lásku změnili v dekoraci!

A dekorace nemají city!
NEMĚLI BY MÍT!