Zrádkyně

Každá chvíle s ní
skvělá byla,
už při prvním setkání
se mi zalíbila.

Chytrá, krásná, milá
tak taková ta holka byla.
Průvodkyně hustou tmou,
která leží nade mnou.
Společnice v tichém šeru,
sestra v každé chvíli,
však teď,
při vzpomínce na ni,
hlast se v bolesti ztrácí.
Nebe už nezáří.
Rány nekrvácí.

Pak najednou,
bez smyslu, příčiny,
všiml jsem si,
že přítelství,
není cit jediný.

Už to nebyla ta známá tvář.
Už to není společnice v těžkých chvílích.
Už to není ta co bývala.

Skořápka strachu,
se válí v prachou
u nohou mých,
tak úsudek čistý
a v srdci si jistý,
řekl jsem jí co a jak.

Snad se usmála a řekla,
že možná se něco stane,
že možná něco taky cítila.
Teď vím, že ta slova říkat neměla.
Moje duše opět plane
a já sedím v pokoji.

Teď jsou už iluze pryč.
Teď to vím.
Ona už o mě nestojí.
Bolelo to víc než dost.
A tak stále sedím v pokoji.

Tichem šera nesou se vzlyky.
Kluci nepláčou.
Šeptám si stále znova.
A proč ne?
Snad jsou vzlyky víc než slova.
Každá slza může klidně větu zastoupit.
Stále však nechápu,
co dělám špatně.
Už zase jsem miloval.
A zase marně.
Tentokrát to bude bolet víc.
Nebyla to jen láska koho zabila.
A pak že naděje neumírá.