Smutek okořeněný zármutkem

Žárlím, ač neměla bych k tomu mít sebemenšího důvodu,
Jakého jsou tedy mé city k tobě původu?
Že nic k tobě necítím myslet si bylo snadné,
Avšak těžší přesvědčit srdce aby vůči tobě zůstalo chladné.

Dny s tebou mohli být krásné,
Noci zase nádherně vzácné.
Vzácná mohla být i procházka pod noční oblohou plnou hvězd,
Kdy nad našimi hlavami konal by se zářících kočárů sjezd.

Ruku v ruce vedle sebe mohli jsme proplouvat dnem po dnu,
Spolu mohli jsme prožívat sen po snu.
Teď už je pozdě na lítost,
Už zase udělala chybu ta lidská bytost.

Chyba za chybou,
Vina za vinou.
Smutek za smutkem,
Okořeněný zármutkem.

To vše a mnohem víc už dlouho je jejího života břemenem,
Tím nejtěžším kamenem.
Zas o odpuštění prosí,
Suchou zem slzami svými rosí.

Budeš jí ale vůbec odpustit chtít?
A nebo jen další kapitolu svého života žít?
Teď už to ví,
měla tě ráda,
vlastně ne neměla, promiň
stále ještě má.
Jen k tomu musela dojít a poslechnout své srdce.

Bohužel pro ni, trvalo jí to příliš dlouho
a asi už přišla o tu šanci říct: Prosím odpusť jestli můžeš...
a když jí náhle dojdou slova, jednoduše je nahradit polibkem.