Příběh z oblohy

Obloha černá,
usídlila se tam nahoře,tam.
Hvězdička měsíci věrná,
vždyť to byl jen klam.

Ona ho milovala,
on také miloval,
ale jinou,jinčí.
Dny probrečela,
on se neslitoval,
lásku neukázala mu zvenčí.

Trpěla,trpí,
když denně ho vidí.
Hlouposti tropí,
život svůj ze snů řídí.

Přestane snít?
Začne konečně žít?

Hvězdička po obloze brouzdá,
zády k měsíci.
Život krutý se jí zdá,
bláznivý a třeštící.

Co dělat?
Když on tak krásně svítí.
Tiše trpět,závidět?
Povědět co cítí.

Ne,stydlivá hvězdička.
Bojí se,bojí štěstí,
nač žít jako prostí,
všemu se postí.
Nač zamilovaná básnička?