Kristýnce potřetí

...
Kam jen poděl se úsměv a záře Tvých očí
Kam jen vytratil se dušesvit Tvůj podmanivý
Jež krátce však o to více moje srdce hřál
... snad, možná bych se Tě i raději vzdal

Než vídat Tě takto - utrápenou, zlomenou, jinou, změněnou...


Snad raději bych se Tě i vzdal?!?
Opravdu?!? Skutečně bych to dokázal?!?
Dokázal bych se snad vzdát vzduchu, který dýchám?!?
... ano, pro Tebe ano, já plačíc říkám...

Jako když hlavu sám sobě si stínám...


Jen už buď zas sama sebou -
rozvernou, otevřenou a zářivou...
Tou, do které jsem se bláznivě tak zamiloval
Tou, jež umí a rozdává svou záři dál


...
Pořád Tě miluju a moc