Miluju tě?

Neříkám pravdu, když se mi sny, jak rtvy tvé líbám, zdají,
šeptám, že stačí mi, když řeknou mi, že mne rády mají?

A nejsem sobec, když chtěl bych tvoje uši laskat?
Ohýnek slov lásky mé v nich, když jsme sami, praská...

Jsem průhledný lhář, když jemně líbám tvoje dlaně
a šeptám, že do smrti chci se tvé kráse takto klanět?

Či láska čistá je to, silná, pevná jako vodní hráze?
Srdce své jsem k tobě (neviděn) přišněroval na provázek.

Já v studánce tvých očí dobrovolně nechal se utopit.
Já, malý kamínek, brániv tě dokážu tvrdou skálou být.

Srdce moje šťastné je, přesto tiše v koutě krvácí.
Pláče, že nemá tě. Je šťastno, že tě, lásko, neztrácí.

Tobě veselou báseň předkládám (o tobě), mně deset smutných (o nás).
Jsou plné nádherných vadnoucích květů, toužících spadnout do váz

Snad jednou srdce naše stejně ruce své si podají,
snad jednou... (já tak rád sním) já přát si to budu potají...