Prázdný byt, aneb když růže uvadají

Je ráno,
za okny svítá,
začíná nový den.
Noc už se loučí,
s jejím odloučením
náhle přichází tvůj sen.

Víčka tak těžká
klesají níž a níž,
tma ještě svůj boj nevzdala,
to se smutkem se snoubila,
a duši tvojí hledala.

Víčka klesají níž a níž,
před údělem tvým,
tebou samou,
já okusím zemskou tíž.

Bytem prázdným,
kroky mé slepé jdou,
neznámo kam,
až tam, kde růže uvadnou.

Kroky linou se dál,
místem, které znám¨
čím dál míň.
Z kuchyně,
pohřebiště vzpomínek;
z pokoje tvého,
smuteční síň.

Mrazení v zádech
a v rukou třas,
písmen pár touhy tvé,
teď do srdce bodá mne.

Nevinnost trpí,
čistota pošpiněna je,
pro kousek něhy
vkrádám se do tvého pokoje.

Ústa oněměla,
skráně strnuly,
oči rosící se,
jen ztěží,
by osudem tvým pohnuly.

Růže má,
růže stolistá, v poklidu,
jak ve slunečním hrobě leží,
zrak můj nehýbavše,
každý nádech její střeží.

Náhle i víčka má těžká jsou,
pro spánek se rozhodnou.
Dlouho však, ale netrvá,
obava,
zda další příležitost růži té,
osud vůbec naskytne,
v srdci mém přetrvá.

Víčka má znovu opět pootevřela
ranním paprskům svoji skrýš,
o růži vonný vzdech,
"Básníku!",
snad se nebojíš?!

... Ach krásko,
s přetěžkými víčky,
i když má víčka tíží strach,
tak po tvé touze býti šťastná,
teď, bych už nerad sáh!