Myšlenka

Byla jedna myšlenka,
divoká a nespoutaná.
Ta ráda by se mezi mraky proháněla
či jako hvězda na nebi zářila.
Ta chtěla se stát plamenem,
svítícím do noci,
který jen tak nehodlá to vzdát.
Už nebylo jí pomoci,
muselo se to stát.


Náhle už nebyla to myšlenka,
byl to cit.
Rozčepýřený jak malé ptáče,
bojící se létání.
Avšak i to nejmenší jednou roztáhne křídla,
odhodlá se k letu.
Proto ho máme,
proto je tu.
Vzlétl a vyletěl nad mraky.


Již nebyl to cit,
byla to touha.
Byla to touha,
dávajíc nám odhodlání,
splnit si svá tajná přání.
Byla to touha,
která vzplála v plamen.
V ten plamen svítící do noci,
který jen tak nehodlá to vzdát,
protože nechce se sám v noci bát.


Když ten plamen hořel dál, pořád, stál
a to nejvíc zahřeje,
to už bylo naprosto jisté,
že je to…Láska!


Láska, divoká a nespoutaná.
Láska, občas skýtající obavy.
Láska, prohánějící se mezi mraky.
Láska, jako hvězda zářící na nebi.
Láska, toť plamen svítící nocí dodávajíc nám odvahy
a jest myšlenkou, citem i touhou v jedno prolnutá.