Možná

Všechno se může stát,
když budu chtít,
když si to budu přát,
možná pak mě budeš mít rád.


Možná se to stane,
možná taky ne,
možná ta chvíle nikdy nenastane,
co zárukou mi zůstane?!


Změnit všechno,
nemít nic,
jen tiše doufat,
že přijde víc.


Přijde ti to jiné?!
Špatné?!
Však proč kvůli tomu ztratit okamžiky šťastné?
Zvrácené?!
Proč neprobudit city dávno ztracené?
Nečisté?!
Jak homofobní, ach zajisté.


Co taky jiného od tebe čekat,
ne, vážně kvůli tomu nebudu plakat.
Nestojíš mi za to,
nikdy si nestál technicky vzato….


Byl jsem jen slepý,
vysnil si svůj ideál,
teď ze srdce mám střepy,
proč k lásce není manuál?!


Vkládal jsem do tebe moc nadějí,
vlastně všechny, co jsem měl,
ale co když tě mé city změní,
to vědět bych chtěl.


Na co se marně snažit,
když se mi to nemůže zdařit,
ale možná se mi marnost jen zdá,
možná to tak být má,
možná mi není souzeno poznat lásku,
možná nevyhraju se životem sázku,
jež jsem s ním uzavřel na začátku,
vždyť vše visí na provázku,
v rukách osudu,
který ho svírá, jak uzdu.


Štěstí, lásky,
a to vše bez nadsázky,
je v těch opratí,
které ti nasadí,
s kterými si spjat,
tak začni se už bát.


Možná je to slabošské,
skrývat své city ve škrabošce,
však dnes to dělá každý,
možná je to se mnou vážný,
když v básni hledám odvahu,
rozvinout svou úvahu.


A pak jednou možná ta chvíle nastane,
že štěstí u mě zůstane,
tak pak odvahu prokážu,
a tohle ti jednou ukážu…
Možná…