Zamilovaná...

Jako v začarovaném kruhu,
Jako ztracená hvězda na obloze.
Jako prázdné místo uprostřed srdce,
Dá se nazvat soužení duše…

Vždy srdce s rozumem se hádá,
Ale pravda je vždy na obou stranách…
Tohle je realita, žádné růžové brýle,
Protože to bolí, víc a víc…

Příliš překážek, příliš bolesti,
Kdo tohle dokáže unésti?
Kdo dokáže doufat, věřit…?
Kdo nedokáže kvůli tomu plakat?

Jeden příběh o tom říci se dá,
Jak dívka svou šanci promarnila
A dál bloudí v temnotách,
Malá a samotná…

Vybírala si chlapce bez toho,
Aniž je dříve poznala.
Doufala,
že budou fajn a úžasní…

Příliš mnoho zklamání,
Příliš mnoho bolesti.
Tak rozhodla se žít sama,
Že si sama s přáteli vystačí.

Asi nikdy nedokáže pochopit,
Že ztratila naději.
Tu věc, ve kterou nejvíce věřila.
Ztratila se mezi prsty.

Možná, i kdyby se čas vrátil zpět,
Že by nedokázala něco říct.
Mlčela by dále,
Ale nebylo by jí jedno, jak to dopadne…

Proč se musí něco stát,
Když člověk přestane věřit?
Když ztratí naději,
Ten přístav bezpečí.

Proč to všechno?
Zase další zkoušky?
Já už to nevydržím,
Ničím se tím ještě víc…

Někdy si říkám,
Že bych chtěla být bezcitná osoba,
Osoba bez toho něco cítit,
Být imunní proti všemu…

Naděje je stejně ztracená,
V nic už nevěřím,
Jen si přeji a doufám,
Abych nebyla.

Obyčejná soutěž,
obyčejné dva dny,
které stačí vám do života,
do těch složených karet,
přinést vítr a všechny je rozfoukat…