Konec strachu

Strach je svině, já ho znám,
přišel ke mně nepozván,
držel se mě jako klíště,
po tý jízdě, vždycky příště.

Až letos jedna kobylka malá,
Jakitka, s ní to překonávám,
ponička hnědá, klidná, hodná,
hodím se k ní, ke mně hodí se ona.

Když máme klusat krajinou,
chci mít jen ji, žádnou jinou,
s ní si jízdu užívám,
s ní už strach bezpředmětný nepoznám...

 
A její klus, ten miluju,
s Jakou i chyby svý spravuju,
ani cválat s ní se nebojím,
ona mě prostě neshodí...

 
Přes kaluž někdy skočí Jakitka,
páč nechce si umazat kopýtka,
a ty její ouška, moje majinká,
Jaka je prostě má hvězdinka.