No name...

Pár kapek se v potok mění,
přes tváře peřeje znějí,
pak z brady vodopád,
když muž snaží se nechápat.

Když snaží se nechtít vědět,
že může si tu klidně sedět,
že může udělat vše na tomto světě,
ale nic platného v jeho větě,
že ji - tu krásnou dívku - miluje,
že bude s ní - ať cokoliv se děje,
stejně vše na ní záleží,
zda-li v náručí mu poleží,
či do pekla pošle ho.

Jen čekání už zbývá,
v noci rychle se připozdívá,
muž pláče a zoufá si
v tu chvíli, kdy se ona nedívá,
pak - když zas ho vnímá,
tak muž troufne si
neupřímně upřímný úsměv vyloudit
a doufá, že nic nepozná.

Poslední dobou je však těžší,
být veselý a svěží,
být milý a hodný,
když ze srdce cáry zbyly.

Poslední kapky krve,
jež mou láskou jsou,
zbývá. A co teprve,
kdy kapky vyschnou,
kdy nebude lásky,
kdy zbude jen bolest?
Jak obejmout ji budu moci,
jak ji budu svírat v noci,
jak mohu hladit její tvář?

Nepůjde to, konec bude,
nebude nebe, hvězdy, svatozář,
jen utrpení a strach, co bude dál,
avšak, kdo by o takový život stál.

Kdo trpět by jen chtěl,
kdyby jinde štěstí by hledat směl,
když jiná náruč se mu otvírá
a na minulost se nedívá?

Může ale tento muž,
vrazit si do srdce nůž,
může zaživa si ho vyrvat z těla,
kdyby ona to tak chtěla?

Byl by to hřích,
lásku tak silnou zahodit,
vyrvat neupřímný smích,
zas v upřímný ho proměnit
a přitom zradit vše, co chtěl,
tu, které písně pěl,
tu, které básně skládal,
tu, pro níž naději neodkládal,
tu, jež mu znovu vyjevila city?

Zahodil tedy novou šanci,
zahodil jí se směšnou elegancí,
snad nové přátelství z toho vzejde,
snad moc daleko neodejde,
snad bude stále blízko něj,
aby - když nebude mu hej,
ho mohla z přátelství obejmout.

Teď jen tiše doufá,
usmívá se a zároveň si zoufá,
touží po konci šťastným,
po vztahu, jež bude krásným,
po souznění srdcí a duší,
kdy jeden řekne, co druhý tuší,
kdy polibek přijde v pravou chvíli,
kdy půjdou ke společnému cíli.

Snad nemýlí se tedy,
snad láska nepraskne jak žaludeční vředy,
snad nestane se z ní cholera,
snad nesmete ho jako voda stoletá,
snad bude dále moci v lásce žít,
toužit, snít a i po všem býti s ní.

Teď s nadějí její náruč vítá,
vyhlíží Slunce, které svítá,
doufá ve slunečný den,
který bude bez mráčku jen,
který bude stejně jako kdysi,
šťastný jen proto, že jsi,
že spolu můžeme být.