Poskládala jsi můj pokoj

U mě nenajdeš nic urovnaný pamatuješ
jak jsem ti to tehdy říkal
každým svým pohledem
lačně saje tvoje čistě mytý dlaně
když jsi mi je kladla k srdci?

Jednou začali jsme stavět puzzle
vidíš dnes už znám pravopis toho slova
s elegancí sobě vlastní tahala jsi kousky z méhromádky
co se kdysi utopili v chladné studni
do které mě naši skopli
už jsem nedoufal je najít
vážně architektura by ti šla

Jak je možný že před tebou můj stud mlčel
ostatním tak často jazyk svážeš
a já odemčel ti skládku svýho pokojíku
a ty první jsi se nesmála že nemám stoleček a kliku
a já okřál když ti pohled zjihl
hladila jsi šrámy šílenství na uzamčených dveřích
s pochopením tobě vlastním

Vychovávalas dvě děti
jadno v dospělýho muže druhý co jsem dávno pohřbil
rozechvělas struny dětství co mi praskly dřív než začlo
dospělý muž svýho slova přišrouboval kliku
chlapeček pak vyběhl ven z pokojíku