Věnováno

S láskou i bez lásky,
věčně, pro mě proto navždy.
S letitými pohledy,
skončení citové vraždy.

Ty byls a stále jsi
hvězdou mou padající.
Stále čekající, snad na povel.
Mojí nekonečnou inspirací.

Bez naděje bořil se most
jako domeček z papíru.
Vše odvál vítr, všechno nám zmizelo ve víru.
Zůstal vír básní a myšlenek,
naplňujících moje srdce.

Mé básně se rodí.
Se zklámáním, s důvěrou,
snad jak samotným se jim to hodí.

V zástěně slov s tebou i bez tebe,
já ztrácím se v umění.
Slova jsou těžkou pomlkou v činech
Brzdou v rozhodování.

Otázkou zůstává,
co pojilo nás,
když všichni byli proti
a pak kývali na souhlas.

Zapomínám na to,
v myšlenkách na vzpomínkovou píseň...
Šeptám si „Polibek, dokud jsou rty ještě rudé“
tichým, klidným hlasem.

Rým je pro tebe posledním polibkem,
zakrytý srovnanou realitou minulosti.
Pro tebe posledním mým dotykem,
nedávnou prohrou,
se zmatenou budoucností.

Bolí to.
A těžko to zakončit poslední řádkou.
Nejde umlčet srdce v panice,
že byl jsi mou psychotropní látkou.
Moje srdce si tě oblíbilo.


...Navždy a vždycky.