Dušičková půlnoc

Všechno, co jsi pro mě byl,
je hromádka prachu v hlavě,
ve vzpomínkách které hravě
upletu si do dredu.
Všechno, co jsi znamenal,
psala jsem si do notýsku,
teď mám v hlavě kbelík písku,
přemýšlet již nesvedu.

Každý krok a každý čin
přemítám si kvůli Tobě,
jako film, natočen v zlobě
s premiérou v Nový rok.
Nedokážeš odpouštět?
S dalším světem chceš jít dál,
Co jsi chtěl? A co sis vzal?
Kdo z nás si jen plnil žok?

Bojím se už pozdravit,
nevěřím, že nemám právo
brečet víc, než mi je zdrávo,
nechtěla jsem vzbudit cit.
Můj pláč, ten byl bez snahy
mazat němá ústa medem,
jenom touha pohnout ledem,
který chtěl jsi vymrazit.

V prázdnu spím a v prázdnu žiju.
Bez zoufalství, bez výčitek,
bez chvály mých bílých lýtek,
bez jasu a bez záře.
Skolila jsem nepřítele,
vílu lásky, krávu jetou,
z řady těch, co život pletou,
nutí plivat do tváře.