Ozvěna Tvého hlasu

Nemyslím si, že lidem stačí málo,
nevěřím, že vše napraví čas,
co se jednou stalo,
už zůstane v nás.

Záchvěvy touhy zakrývám s noblesou,
prozradí mě jen tlukot mého srdce,
bohužel, realita s pohádkou se zřejmě nesnesou,
zůstanou jen prázdné ruce.

Ozvěna Tvého hlasu mi rezonuje v duši,
zatímco v okovech z citů čekám na zpověď,
kéž pohled, jenž v temnotě pouze tuším,
by patřil Tobě,
pak ještě naposled,
pokusím se hrát si na svůj život
protože to, co k Tobě cítím,
se vůbec nezměnilo ...

Byla jsi vším, o co jsem kdy stála,
tajemstvím, které patřilo jen nám.
Snad trochu to byl i boj s časem,
když do tmy šeptala jsem,
spíše než Tě ztratit, snad všeho s vzdám.