Bílá holubice

Když poznáš ženu vlídnou, jenž skví se ve své jedinečné kráse,
Obdař ji svou lásku, zamkni do želez, ale pusť onu holubici bílou zase,
Ta jež jí v noci zahlcuješ spalujícím žárem svého těla, jistě dobře ví,
Kdo skrývá se v Tvé kráse, Tvou lásku pochopí!

Musíš holubici nechat jít, přitom ale přistřihnout jí křídla,
Žíznivá se pak vrátí a napojí se z lásky tvého zřídla,
Pokud pečovat o ní navěky chceš, dej jí i na světě nejlepšího zrna,
Mnoho holubic jsi v čase před ní choval, tato však bude si myslet že je prvá!

Zda jí tedy ubráníš před jistou mocí lásky, která zná jen ničit,
Ona v tebe víru svou vloží, odměnou bude vaše láska navždy klíčit.
Také však před ostatními, kteří mají pro bílé peří slabost,
Chránit ji musíš, aby neskonala žalem z tvé ztráty a neztratila radost!