Mnoho slov

Znějí z úst básníků o lásce slova,
ten chce jí poznat, ten zažít znova,
hledají útěchu, mluví o smutku,
v sumě jim uniká podstata skutku.

Láska prý jsou tři, co drží při sobě,
je to on(a) a on(a), v každé (po)době,
a třetí do party, je sám velký chtíč,
co jak malé caparty, je rozhání pryč.

Vyznají si lásku, oddají vášni těla,
snad v roušce hrátek 'by duše neviděla,
že pro pozvání lásky nestačí jen slova,
neb není to chtění, co lásku ková.

Zmřeli jsme dávno a zemřeme zase,
můžeš být král i nebo jen prase,
ale nedojdeš poznání, že láska je v Tobě,
dokud si myslíš, že skončí v hrobě.

Nejsou to těla, co o sebe třou se,
nejsou to samci, co o ženu rvou se,
ni hučení v hlavě, ni bolest v srdci,
to jenom my, jsme bytostní tupci.

Ta bolest je ego, co touhy má jiné,
a z každé té touhy smutek jen plyne,
neb nemáme nic, když uzříš to v čase,
jen lásku čistou, jak mě teď zdá se.
Pozbývá smyslu, po věcech přání,
žádná z těch věcí, nemá přetrvání,
nevím už nic, co bych sem vnášel,
snad jen že cítím, že lásku jsem našel.