Černá růže

V dlani své jsi černou růži nevnímaje drtil
a smáčel ji přitom svými sladkými slzami,
v bolícím smutku, co celého Tě zahltil,
ve víře, že vysvobození už bude mezi vámi.

Vysvobození z toho věčného labyrintu,
ze kterého se ti motá hlava a padáš, padáš,
svého života stále ještě neznáš pointu,
zatím jen s prázdným pohledem hledáš, strádáš.

Špičky trnů si do snědé kůže zarýváš,
to její jméno si vrýváš na celou paži,
do minulého týdne se k ní zpátky vracíváš,
stále dokola si pouštíš tu krásnou pasáži.

Dnešek však nezmizí, hořkost ti čpí na rtech,
že ani necítíš stékající krev na paži své,
snad chtěl bys už ztratit ten svůj dech,
co zklamáním a touhou tak neslyšně řve.

Černou růži jsi zlomil ve stonku
a praštil s ní o zeď šmouhatou,
zpátky se odrazila, ve vteřiny sklonku,
možná osudem k tobě zavátou.

Jsi jak ta růže, bez vody jako bez lásky,
bez Ní, bez jejího doteku, pohlazení, úsměvu,
k ničemu tím šedavým podzimem procházky,
jen ty sám uvězněn v nekončícím záchvěvu.