Zklamání...

Moje srdce bylo na sto kusů zlámané,
Znovu se ti ale otevřelo.
Teď je znovu z Tebe zklamané,
Snad navždy se ti uzavřelo…

Nabízela jsem Ti víc než jsem směla,
Druhého jsem tím podváděla.
Tak moc jsem po Tobě chtěla?
Sama sebe do zklamání přiváděla..

Řekla jsem Ti „budeme přátelé jen“,
Tys jistě co chceš nevěděl.
Znovu chci prožívat ten svůj sen,
Dám ti čas abys zase zapomněl..

Vím, že musím nechat Tě být,
Jít dál svou vlastní cestou.
Nechce se mi bez Tebe však žít,
Musím se poprat s tou krutou pravdou..

Jak blázen co z maličkosti se raduje,
Jsem byla šťastná.
Těžce se mi bez Tebe funguje,
Však tahle cesta by byla trestná..

Jako rostlina co potřebuje vodu,
Jsem potřebovala já Tebe.
Musím už skousnout tu pravdu,
Že zklamala jsem sama sebe..

Vím, že by jsi to všechno jinak chtěl,
Že by jsi chtěl vrátit čas.
Jenže vzdát ničeho jsi se neměl,
Bylo by to všechno stejné zas…

Neměla jsem Ti dávat naději,
Věřit Ti tvá sladká slova.
Měla jsem oči otevřít raději,
Teď ze srdce Tě musím vyhnat znova…

Snad není už na to pozdě,
Kéž půjde mi to snadno.
Musím zavřít srdce Tvojí pravdě,
Uvěřit Ti zase není radno..

Nevěřím, že rozloučit jsi se znovu chtěl,
Že jsi chtěl aby to znovu bolelo.
Jako „přítelkyni“ mít jsi mě směl,
Třeba znovu by to zajiskřilo..

Sám jsi svojí šanci zahodil,
Všechno Ti bylo málo.
Vůbec jsi se nezměnil,
Za chvíli čekání by Ti to stálo…

Teď však musím sama poznat,
Že ani za přátelství Ti nestojím.
Škoda, že jsi nechtěl uznat,
Že snad jednou Ti zase uvěřím..

Už podruhé musíme se rozloučit,
Už nemůžu Tě déle znát.
Vím, že už to musím pochopit,
Vím že navždy Ti musím sbohem dát..

Chci to už jednou provždy ukončit,
Jít dál svou cestou bez Tebe.
Todle nechtěla jsem si zasloužit,
Že musím loutku udělat ze sebe.

O tom, co mě v srdci tíží,
Budu teď jen mluvit s Bohem.
Už není pro mě těžké to říci,
Proto říkám Ti : „navždy sbohem“….