Když...

Když plamen svíčky, s průvanem odletí,
tak pokoj se zahalí, do černého obleku,
pak ucítím silněji, tvé sladké objetí,
a tvá krásná tvář, zůstane bez breku,

když hlava tvá, únavou spočine,
na paži mé a oči zhasnou,
má touha, se tisíckrát rozvine,
a nalezne myšlenku spásnou,

když dlaně tvé, jak závan ve vzduchu,
pohladí hruď a ústa přitisknou se,
zašeptám:„Miluji!“, ale jen duchu,
oči mé v tvých, chtíčem zalesknou se,

když mozek, svůj marný boj vzdá,
a lásku si povolí připustit,
pak pozná, že tebe chtít má,

a výčitkám, dovolí odpustit,
že jako nikoho, tebe teď chci,
asi dnes, ještě neuvěříš,
tak prosím dnes i zítra tu spi,

když odejdeš, nic tím nevyřešíš,
když rty, se vše prozradit neubrání,
a odmítnou poslušnost, k svému pánu,
stud, ani světlo jim nezabrání,
pozvat tě k dalšímu, mému ránu,

když nahlas vyslovím, to co už vím,
tvé oči se rozzáří, snad na místo svíček,
tvé rty očím odpoví, že teď už vše smím,
dál myšlenky čtu, jen z zavřených víček,

měli jsme snad, jen šanci malou,
minout a nepoznat, jak moc se chceme,
nepustit na povrch, svou touhu zralou,
teď už se jen, do srdcí svých zveme,

na dlouhou pouť, co snad skončí až s lety,
na cestu těžkou, však na vždy už ve dvou,
jen spolu zdoláme, i těžší mety,
laťku svou života, mám zítra už zvedlou,

stačil jen večer a vím už teď vše,
tak jako nikdy, už smysl vše dává,
že láska není, kdo tvrdí mi, lže,
ne víc jak jednou, se tohle kdy stává,

snad dnešní ráno, se o pár let spletlo,
snad slunce popletlo, na koho se usmát,
možná jsem zaplatil a čeká mě světlo,
snad jen před trestem, osud dovolil povstat.