Perlorodky

Až natáhnu ruku,
odhalím Ti svou dlaň,
jako touha schovaná za svit neposkvrněnosti,
co vysmekla se rozumu a bloudí ulicí z betonu,
špinavá stejně jak svědomí,
jež němým výkřikem jsi probudil.


A vrátí se jak spráskaný pes,
spoutána vzpomínkovými řetězy,
ač pouze neuronové spoje jsou,
však bodají víc než litry vzduchoprázdných slov.

Mé vzruchy k tobě letí krajinou,
jak aeroplán bez řídící věže
a zavřeš-li své obsazené srdce,
zaprší Ti mé perlorodky.
Na rozloučenou.