Hvězdička

Sklíčeně,
tak známě a v rozpacích
po osudu dychtivě lapal.
Ničí jí stále,
láme ty chvilky klidu.
A nikde není, kdo by chápal.

Sedí a dívá se do plamenů.
Z boje plná jizev.
Pláče a křičí,
sama ví, že se nedovolá.
Uvnitř prázdno.
Nic, snad jenom příběh.
Jen jedna bezvýznamná kapitola.

Pod kápí z jemného lnu
skrývá zjizvenou tvářičku.
Přemýšlí, bloudí v bolesti.
A v ruce svírá Hvězdičku.

Hvězdička,
vhozená do ohně,
v plamenech zmírá.
Tak její srdce svírá
slabost, ale úleva.
Symbolem vznešeným,
co krásu její hlídá...
Říkali jí to, a ona nevěřila.

Hvězda, Hvězdička.