Hřbitov omylů

Spící v ozvěnách tužeb,
se ztraceným klíčem,
od zámku vnitřních dveří,
čekajíc na dotek budoucnosti,
v matné přítomnosti,
stojící na místě,
kde dny k srázu běží.

Proč nutíš tělo výdechy,
k důkazům stinného bytí,
a nesvodbodnými nádechy,
sdce k pokořujícím uderům,
proč nutíš je stále,
vždyť démoni, jsou již dávno sytí!

Nořím se pod hladinu,
připraven k nádechu konce,
k získání věčnosti,
polibku lásky,
života mého,
jediného slunce.

Otuž mé tělo,
nekonečným žárem,
pohlaď jej,
udeř již konečně,
dovol mi,
být sám sobě pánem!

Ležící,
v živoucí naději hřbitovních zdí,
kde cesty nedochází cílů,
čekám tu stále,
bys našel konečně,
mě,
v životech omylů.

Hle,
teď skrápíš tělo mé,
slzami,
i vodou z tůně kalné,
kde psí moč i plivanec,
mísí se v jisté,
v jedno jediné,
ach,
jak nicotné, tak marné.