Bojím se mluvit - jedna z promluv k petře, o petře- promluva k milovaným, o kterých nic nevím

kuřáci si vyhradili
prostor pod Unimarketem
básník mezi nimi jediný
samojediný
osaměle se cítící

se?
ponuré prázdno
sáhni si na dno
kde se skví perlička
krása skálina líčka
skála má vypukliny
jeskyně, skuliny
jazyk a je nepřístupná
kdo se do ní zamiluje
toho čeká prohra potupná
u její podstaty kamenné
s jeho úzkostí ideálního plamene
do neobratnosti neodhadu zborcené

modlil se k ní, než aby přišel
hýkal, ona znechucena stála
stále krásná, žádosti vzbuzovala
nejsouc si toho vědoma, zvíře či skála

či člověk, a jestliže věděla
jinak, přejinak to cítila
neboť nic, co cítí on, necítila
ona jsouc jeho předmětem, jím vlastně nebyla
nebyla to ona, ale idea, co se líbila
ne idea, ale obsah pudu
jejž nectila, ba on jej také nectil
tolik tedy moje láska nešťastná
krásná, ale sobecká
nevím, co jsem po ní chtěl,
myslím, že jsem to nezískal

..

S petrou se to stává snadné, jakmile po ní netoužím, jakmile nemyslím na to, že nemůžu nikdy dobýt její srdce a že bych chtěl. Jestliže po ní ale netoužím nemá ani smyslu o ní psát, tímto způsobem mohu jedině přirozeně zakončit svůj román, jenže mám příliš mnoho idejí, které mě k petře vážou, tak zůstanu u ní a basta - mé stanovisko zní: "Netoužit, neprojevovat touhu, tedy v prvé řadě neusilovat o petru, ale nechat jí její význam, význam, který pro mě má." Něco takového změnit ani není v mých duševních silách.