Tančící nad propastí

Vlny, co houpou se proti proudu
po naší cestě do pekel,
až my dva budeme spolu,
jakobychom moře rozbili.

Na tisíc stříbrných dílů,
na kusy zářící
řekněme nevyřčené
do hlasů šeptavých.
Zavolej kmotřičku vílu!

Na cestě,
co není vykládaná zlatem
a množstvím lístků z růže,
vlastně je vystlána trny
a ostrými kameny,
co probodávají naše duše.

Neměli bychom být spolu, ale můžeme být bez sebe?