Pocity

Jednou jsem pro tebe jediná,
jindy dívka z davu.
Nejspíš jsem svou chvíli prošvihla,
popletla si hlavu.

Jsem brunetka,
možná zrzka spíš,
a ty někde mezitím
o blondýnkách sníš.

Spíše o té jediné,
pokud se nemýlím,
o té krásné blonďaté,
kterou bys líbal pod jmelím.

A to sis ještě před rokem
- když já byla ta „nej“-
stál pevně za názorem,
že blonďatý se ti nelíběj.

Třeba to tak ale vůbec není
a já nemám pravdu.
Třeba žárlím pro nic za nic,
děláš si ze mě srandu.

Možná sám chceš,
abych žárlila
a potom někde potají
Ti mé srdíčko vylila.

A nebo také ne-
tohle jsou pouze má přání.
Třeba mě už vážně nemiluješ,
jiným holkám se klaníš.

Byly to krásné časy,
když jsem cítila tvou náklonnost,
všechno ale jednou končí,
zbořím mezi námi tenhle most.

Ač nerada, spíše nedobrovolně,
se tě vzdávám,
vím, že u mě v srdci budeš,
i když se časem starší stávám.

Vzpomínky nejdou spálit jako papír,
z paměti je nevymažu,
i kdybych chtěla sebevíc,
cestami do minulosti si nepomůžu.

Proč prostě nejde
lusknutím prstu zapomenout?
Proč musíš jedním gestem
malou naději zažehnout?