Spát.

Ruce studený padaj mi do klína,
tam kde všechno končí a bohužel začíná.
A oči hluboký, co do dálky hledí.
Lidi nic nevědí, sedí, leží, čumí.

Křičím.

Dveře se otvíraj a pak se zavřou.
Budoucnost nevidí, minulost zapřou.
A dnes zas jednou..
„Probuď se !“

Zařvou.

Ze snu zas zpátky na zem,
Nechci jíst, nechci být
No dobře… jsem blázen.
Snít a přitom bdít.

Křičíš.

Na cestě za štěstím, za klidem,
jež nikdy poznat nemají,
hodiny na zdi nervózně tikají.
Žijou tvým pátečním příslibem.

Tak už nekřič a spi dál.