Báseň, napsaná ve zvláštním stavu...

Když se Ti do očí podívám
a vidím to tam napsané,
celá zčervenám.
Ale i tak je to krásné...

Někdy se tak usmíváš,
až já musím také.
Někdy se mě dotýkáš,
asi v té chvíli cítím to samé...

Když ti na rameno ruku položím,
cítím,
jak Tě celého rozpálím.
Já nad Tvím dotekem zas sílím.

Když mně obejmeš,
zničeho nic.
Jak mně k sobě přitiskneš,
nechci nic víc.

Nechci nic víc,
než být u Tebe
Necítím nic,
snad jen Tebe.

Vím co cítíš
nebo aspon tuším.
Vím, jak o mně muvíš,
nebo to aspon slyším.

Možná někdy,
určitě jednou...
Budeme navěky.
budem spolu i vadnout.

Nevím, jestli teď,
nebo až za milión let.
Ale věř, že se tomu jednou,
nebudem moct vyhnout.

Ta nálada zas mizí,
ničí ji mé psaní.
Škoda..
I dobře...
Že ji ničí,
přeci jen, není ničí.
Nemohu si ji nechat jen pro sebe,
asi ji dostávám od Tebe.

Tak jen nakonec,
abych to ukončila.
Vám všem, zdarec.
Ten konec sem spackala.