Vždyť já tebe taky

Miluju tě, zašeptala jsem
a vítr odnesl tu větu,
aby ji řekl celému světu.
Čekala jsem, co řekneš
ale jen ticho znělo.
Jen to mi odpovědělo.
Že nemiluješ už mě víc.
Ze všeho najednou nezbylo nic.
Zbyla jen ta slova.
Už nikdy zas a znova
mi nebudeš říkat,
to co jsem chtěla slýchat.
To, co mi umožnilo dýchat.
Aspoň na tu chvíli krátkou.
Náhle stojím před oprátkou.
Utkanou z vláken sametu
a připravená k odletu.
Do světa samoty,
kde nebudeš už ty.
Už na krku mi visela,
už jsem s větrem svištěla –
když tu znenadání,
ne, nebylo to zdání,
objevil ses tu a hned
zachránil jsi celý svět.
Když řekl jsi tu bezvýznamnou větu,
těch pár slov bez příkras:
„Miluju tě celý čas.“
A tam někde v nebi mezi mraky,
zní mé šťastné: „Vždyť já tebe taky.“