Vesmír a voda

Proč nic neříkáš?
Co bych měla říct?
Pár vět, z nichž čiší jed...
Srdce opuštěné a smutné...
Meč, jež mi hlavu utne...
Bolest ze setkání
a prázdnota a jámy.
Nový živý sen o zítřku,
vizitka bez adresy,
husté, temné lesy.
Pochování v hrobu země,
dotek, který chutná jemně.
Proč lžeš, že tě nikdo nezajímá?
Slza je mou odpovědí
a oči do nicoty hledí.
Pokaždé, když vzpomenu si,
na toho, kdo mi duši vzal
a beze mne teď kráčí dál
a moje jmého se mu hnusí,
pláč moje srdce rozjitří,
čekám na zítra, pozítří.
Čas letí, orli v povětří
zamávou křídly při odletu
a růže, co je nyní v květu
zetlí a v prach se obrátí.
Bříza zelená se košatí
a chrání kameny,
jež darem daly prameny
potůčku Kotelnice.
Dohořela má svíce,
už nikdy více mlčení
už nikdy více bez tebe a sama,
jen v srdci zůstane mi rána,
hrot dýky, šíp, dvě žebra pravá.
Jen Bohu patří dík a sláva,
voda ač kalná nezčeří,
krůpěj padá jak pápěří,
Vesmírem který chrání dar:
láska smazala dávný svár.