Chester

Splétá věneček ze vzpomínek,
z prvních jarních pampelišek.
Leží dlouho v mokré trávě,
bosá, bez tenisek.

Jen je zpět přání vrácení chyb a ozvěna strachu,
navrácená vteřinkou naděje.
Je ztracená jako králův mat v šachu
a kolem se stále nic neděje.

Myslet na něj už jí nikdo nedovolí,
Jen vzpomínka jediná hned u srdce bolí.
A navrací se chyba minulosti.
Třítečková odmlka v zakončení kapitoly.

Nikdy nebude silná, aby konečně řekla jeho jméno,
tak ho jen vyřezala do kůry stromů.
Proto jí jen oči pro pláč navždy zbudou
neboť hodlá se zavřít do svého světa.
Do sluchátek s tvrdou hudbou.

Ukryj to tajemství zraněné lásky v kůře stromů.
A vynechej ten zbytek.
Věčnost nevědomosti náleží tak jen tomu,
jehož jméno je tam vyřezané.
...
Chester.