Ticho už, blázne

Břečťan se kolem mě rozpíná,
sedím tu sám a na nebe zírám,
žilami koluje mi láska nevinná,
po tobě touhou tu, vílo má, zmírám.

Našel jsem si tady klidné místo,
kde jen zdáli zní kostela zvon,
pořád k tobě cítím lásku čistou,
mé srdce bubnuje dokola ten tón.

Soumrak se blíží nad Prahou,
za mnou se strahovský monument tyčí,
proč jen si notuji písničku tesknivou,
proč vítr kolem tak zlověstně syčí?

Netuším, nevím, kam utéct bych měl,
abych se na chvíli stesku zbavil,
ať neslyším výstřely varovných děl,
přeji si, aby se na chvíli čas zastavil.

Splnění přání však nemile vázne,
čas neúprosně letí tempem dál,
kdekdo řekne si: "Ticho už, blázne..."
Nekopejte do mě, je čas, abych vstal.

Už je to tak, srdce snad v krku cítím,
žalem a steskem po tobě puká,
v hlavě nepříjemný hukot slyším,
zažívám tu bez tebe opravdu muka.