Proklínám

Už zase vzpomínám,
myšlenky létají,
Tebe já proklínám,
nebeské hvězdy zhasínají.

Vzpomínám na ten den,
kdy jsem Tě prvně uviděl,
kdy jsem Tě prvně políbil,
kdy jsem se do Tebe zamiloval.

Rád bych teď vrátil čas,
rád bych se vrátil a celé to zrušil,
nechtěl se trápit a slepě věřit,
radši bych usínal v ďáblově náruči.

Slepá důvěra a stříbrná skutečnost,
doufám že jednou zničím tu věčnost,
která mě trýzní a poutá k Tobě,
musím se vzpamatovat, vzpomínky zahodit.

Poslední zbytky citů, poslední kapky,
kéž by hned zmizely, nechci mít klapky,
musím si vzpomenout, jak se mám odtrhnout,
jak se jen odvázat, ze skály spadnout.

Padat dlouho a bez hlesu,
umřít potichu, v lesním porostu,
v kaluži krve, s rozkřáplou hlavou,
s vyrvaným srdcem, snad potom city nezůstanou.

Nechci to udělat, skutečnost pálí,
hrdost mi brání, rozum napovídá,
drobná záminka stačí, mysl se zvrátí,
mé tělo bez citů poklidně umírá.