když dva

.
teče z nebe
do nedoby
a saxíku
utrhlému
ze řetězu
přebíjíš zas
beznadějně
jeho hezkou
harmonii
přiblblými
decibely

jsi trapný hrome

býváš
tak moní
napořád
v tónech
kapeš si
sám sobě
na karbid

než znova
rachotíš
dusíš se
za humny
a krásně
osvětluješ
naše kroky
při tanci

příměří

blesk

nová scéna
s postsynchronem
a přijď prosím
hodně brzy

vždyť ti dva
ve tvém dešti
úplně nazí
znova tančí

upoutaní

ve svých bouřkách
jsou tvou věčnou zvědavostí
co uslyší vítr v hurikánu

to přece sluší
jen těm dvěma
při líbání

jsi pořád milý
že jsi vypad’

a přestal
pršet
.